Oldskauting: nejdelší skautská cesta

Přemýšlel jsem, proč je oldskauting pořád tématem diskusí? I když je skauting určen především pro věk 12–15 let, tedy roky, kdy je dítě nejvnímavější a vznikají doživotní přátelství, poslání skautingu je pro celý život, v délce života oproti dětským létům mnohonásobně delším.

Averzi jisté části „mladého“ Junáka k oldskautům nelze přehlížet. Mně ale tento postoj k OS připadá jako odchod od Zákona a Slibu. Když jsem se jako 17letý vedoucí oddílu porovnával s věkem starších bratrů Kulhánka, Bláži Beneše a Burdy, bylo to s úctou a respektem; tehdy ještě oldskauti nebyli. Obávám se, že dnes jsou mladší členové vychováváni v kultu mládí – a o těch desítkách let, které následují, nemají ani potuchy. Jestli je něco páchnoucího ve světě dánském, pak je to u mladších činovníků-manažerů…

Přeměna dítěte v muže je přirozený jev. Již staří Římané říkali: Tempora mutantur et nos mutamur illis – Časy se mění a my se měníme s nimi. Každý z nás je stále ve stejném těle, ale jeho zájmy, výkonnost, dovednost, vztah k ostatním se mění po celou dobu života. Zájmy skauta jsou jiné než vlčete, rovera už zajímají jiné věci než skauta. Pak přijde věk dospělosti, kdy se oblasti zájmu opět mění. A věk přibývá. Na jeho konci oldskaut – pokud neztratil paměť – ví, co je život. Na rozdíl od mladých, které vyzrání teprve čeká. Jestli má někdo právo posoudit, co je správné, je to určitě ten, kdo stránky života už prolistoval. Jedno moudro říká: Mládí není umění, stáří není zásluha.

Když B-P zakládal skauting, neměl žádné zkušenosti. Objektem jeho výchovné metody byli chlapci, jak je znal, především mezi 12 a 15 roky. Po pár letech zjistil, že i pak platí skautský slib a zákon, jen je třeba upravit program. A i když se stárnulo dál, nebyl důvod opouštět ideály skautingu, pouze jen opět pozměnit program. Jak je zvěčněno v nápise: Jednou skautem, navždy skautem.

Dnes slovo „oldskaut“ jako by bylo neslušné, s nádechem čehosi zastaralého, méněhodnotného. Hleděno na skauting s odstupem, éra vlčete trvá kolem čtyř let, podobně i skauta a rovera. A pak následuje etapa oldskauta, nepoměrně delší a neméně významná. Zatímco v mladších letech se v rámci smeček a oddílů mládež vychovává, nyní se my oldskauti vychováváme sami, i v klubech.

Spojuje nás především slib a zákon. Cokoli pak činíme, je v rámci skautingu, ale programově je činností nepřeberně. Důležité je jen se občas scházet a z programů vyloučit schůzování. Těžištěm činnosti může být sběratelství, vycházky, sportování vůbec, procházet se krajem, kde jsme kdysi byli a tábořili, poznávat jeho historii. Třeba zorganizovat výpravy do Prahy a navštívit místa, kterými procházela válečná historie: v době husitské, třicetileté války (Bílá hora, Švédové v Praze), v období 2. světové války a komunistické éry. Vývoj okolí – majitelé panství, stavby, umění. Rozšířit pozorování přírody, flory i fauny, určování druhů rostlin a zvířat, sledování hnízdění, fotografování.

V současnosti mnohé kluby OS bohužel vymírají. Jak je to možné? I ti, kteří vstupovali do Junáka po roce 1990 jako vlčata, jsou už dávno dospělí, dnes kolem 30 let a více – a mohli by doplňovat naše mnohde řídnoucí stavy. Není nač se vymlouvat. Vedoucí oddílů zmeškali prostě čas, aby skauty a rovery na olskautský čas připravovali. Nepřipravili je na nadcházející věk, kdy po omluvitelné pauze kolem soužití s životním partnerem a založením rodiny skautský život pokračuje rodinným skautingem. Mladí „vysloužilci“ v oddílech se nechtějí vzdát členství v oddíle a dělají tam pouze pasivní vatu.

Toto je třeba si uvědomit a dělat vše pro to, aby oldskauting byl v oddílech brán jako vyvrcholení celoživotní skautské činnosti, výchovy a víry ve skautské ideály a je tu vždy připraven oddílu pomoci, aniž by do věcí oddílu zasahoval.

(Zamyšlení pro jednání Poradního sboru krajského legáta KD Plzeňského kraje, 14. 6. 2017)

Napsat komentář