List kalendáře toho dne pomalu končícího léta – 21. srpen 1968 – nijak nenaznačoval, že se očekává něco výjimečného. Měla to být zdánlivě obyčejná středa. Stala se však jedním nejtragičtějších dnů moderní české a slovenské historie ve 20. století.
Po úterní půlnoci z 20. na 212. srpna se začaly odehrávat události, které po následující dvě desetiletí poznamenaly celé tehdejší Československo a život lidí, kteří zde žili.
„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ vyzval krátce po půl druhé ráno hlasatel Československého rozhlasu. Ti, kteří ponocovali u přijímačů až do druhé hodiny ranní, kdy noční vysílání běžně končilo, zbystřili. Další slova hlasatele v 1.55 hodin pak všechny rozhlasové posluchače polily ledovou sprchou: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice…“
Vraťme se do těch srpnových dnů před 53 lety ve vzpomínkách jednoho z přímých účastníků následujících událostí v hlavním městě.
Tehdy 27letý skautský vůdce pražského 43. oddílu Petr Maišaidr – Kim alarmující noční hlášení z rozhlasu neslyšel. Byl pár dnů doma z tábora v Třeboníně u Čáslavi. Třiačtyřicítku vedl od jara, oddíl založil krátce po památné březnové obnově Junáka v sále holešovické Domoviny.
Mladý vůdce byl zapálený pro skauting a na táboře poprvé hlouběji prověřil své schopnosti vést oddíl. Po krásném, ale stejně tak i náročném táboře, chtěl ještě do konce prázdnin nabrat potřebnou energii před novým skautským rokem. Tu noc před 21. srpnem proto klidně usnul. Probuzení bylo už ale šokem!
Příběh jedné vlajky
„Časně ráno mě probudila sousedka zprávou o obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy,“ začíná Petr Maišaidr, dnes člen 100. klubu oldskautů ze střediska Bratří Mašínů v Praze, lovit z hloubi paměti své vzpomínky na 21. srpen 1968. „Hned jsem si pustil rádio. Československý rozhlas, který v té chvíli byl jediným informačním zdrojem, vysílal zprávy o probíhající invazi. Po sedmé hodině hlásil, že k jeho pražské budově na Vinohradské třídě se blíží okupační tanky.
Bydlel jsem ve Vysočanech. Vyhlédl jsem z okna a dole na náměstí viděl nákladní vozy z mlékárny s nastartovanými motory. Za běžného dne by rozvážely mléko. Teď na jejich korby vylézali mladí muži odhodlaní vydat se na pomoc rozhlasu. Rozhodl jsem se rychle. Popadl brašnu s táborovou lékárnou, okolo pasu si ovázal táborovou státní vlajku, seběhl dolů a vyšplhal na jeden z náklaďáků. Vůz se rozjel k centru města. V Karlíně se za nimi objevila kolona sovětských tanků, která přijížděla do Prahy od východu. Tanky tlačily náklaďák velkou rychlostí před sebou. Mezi námi na korbě zavládla obava, že nás převálcují. Odvinul jsem svou vlajku, přehodil ji přes zadní sajtnu náklaďáku, a za šílené jízdy jsme začali zpívat Kde domov můj. Naštěstí k masakru nedošlo a dojeli jsme až na Václavské náměstí.“
V srdci metropole se Petr spolu s dalšími lidmi vypravil na Vinohradskou třídu. Cestou, z průčelí kteréhosi agitačního střediska Národní fronty sebral československou vlajku i s žerdí.
Poblíž rozhlasu na Vinohradské byli v té době už sovětské tanky. Lidé s jejich posádkami diskutovali. Shora se blížila další obrněná vozidla. Shromážděné davy jim do cesty stavěly barikády, okupanti však zahájili ostrou střelbu. Několik osob padlo k zemi mrtvých, další byli zraněni. Lidé je odnášeli do budovy restaurace Hajnovka, která je kousek nad rozhlasem. Tam byla postiženým poskytována první pomoc a vyčkávalo se příjezdu sanitek.
„Snažil jsem se pomáhat také, vždyť jsem měl za sebou i počátek studia medicíny,“ pokračuje Kim ve vzpomínkách. „Vlajku na žerdi jsem odložil stranou a tak se stalo, že se potřísnila krví obětí, které bylo na podlaze restaurace mnoho. Když jsem si poté skvrn na vlajce všiml, bylo mi hned jasné, že tato krev musí na vlajce zůstat jako připomínka sovětské hanebnosti. Vlajka se následně v našem skautském oddíle stala slibovou vlajkou.“
V ten černý den 21. srpna zahynulo jen v Praze vinou okupantů 22 lidí!
Když se Petr vracel od „ošetřovny“ na Hajnovce zpět k rozhlasu, na křižovatce Balbínovy ulice a Vinohradské třídy byl už plamenech rohový dům. Hořel i jeden okupační tank. Ve chvíli, kdy Kim s vlajkou v ruce přecházel hlavní ulicí, cvakla na protějším chodníku spoušť fotoaparátu. Mladým fotografem Josef Koudelka. Po emigraci se usadil ve Francii a dnes patří k nejznámějším českým a světově uznávaným fotografům.
Téhož dne odpoledne byl fotoreportérem ČTK pořízen uprostřed Václavského náměstí další snímek se státní vlajkou potřísněnou krví. Její cípy drží čtveřice mladých lidí, Petr Maišaidr je vpravo vzadu. Jako varovné memento pro dnešek je na momentce zachycena i hlaveň tanku…
Slibuji na svou čest…
V roce 1970 byl Junák rozpuštěn. Kimův oddíl se rozhodl pokračovat v práci v ilegalitě. Srpnová vlajka byla důležitým symbolem smyslu jejich počínání po další dvě desetiletí. U vlajky složily tajně skautský slib desítky chlapců. Další desítky pak od roku 1990 až dodnes už svobodně.
V roce 2003 složil u vlajky skautský slib i Milan Paumer (†79), na počátku 50. let člen odbojové skupiny bratří Mašínů. Stal se oldskautem ve středisku, které dnes nese jejich jméno.
Oldskauti nezapomínají!
Po padesáti letech, na podzim 2018, si členové dvou oldskautských klubů střediska Bratří Mašínů i současné chlapecké Třiačtyřicítky připomněli události 21. srpna 1968 společnou fotografií uprostřed Václavského náměstí. Srdce metropole za půl století změnilo tvář, ale pečlivým porovnáním dobové fotografie s dnešním živým bulvárem se podařilo přesně určit pravé místo. Skauti tak mohli ve skupince zapózovat přesně podle mladíků s vlajkou na letitém snímku.
Na tuto připomínku na Václavském náměstí navázali oldskauti z Kimova střediska i s členy dalších pražských klubů také letos na jaře. U budovy rozhlasu na Vinohradech podobně detektivně vypátrali místo zachycené momentkou fotografa Josefa Koudelky.
Vinohradská třída právě procházela na jaře 2019 rozsáhlou rekonstrukcí tramvajových kolejí, takže kolem pózujících oldskautů hučely stavební stroje. Těsně za vlajkonošem skřípaly pásy bagru. Tyto pásy už naštěstí znovunabytou svobodu nedrtí…
Vysílá Rádio Svobodné Podbrdsko
K událostem z 21. srpna 1968 a následném období po zahájení okupace Československa vojskY Varšavské smlouvy se váže i další událost – zahájení rozhlasového vysílání stranice Svobodné Podbrdsko. I za touto aktivitou proti agresorům stáli před více než půl stoletím skauti – tentokrát z Příbramska.
Z prostoru uprostřed hald vytěžené uranové hlušiny se tehdy do éteru roznesl hlas, který vyzýval k odporu proti okupantům a obnovební svobody v naší zemí. Významným aktérem tohoto vysílání byl i Miroslav Moravec – Kudla, později po roce 1990 významný činostník Kmene dospělých Junáka.
Podrobnosti o činnosti ilegální vysílačky Svobodné Podbrdsko přinesl k loňskému výročí okupace Český rozhlas v podcastu redaktorky Lenky Kopecké v pořadu Historie Plus. Z archivu Českého rozhlasu si je možno vysílání pořadu vyslechnouz zde.
1. Petr Maišaindr – Kim s vlajkou potřísněnou krví obětí prvního dne okupace Československa přechází Vinohradskou třídu u budovy Čs. rozhlasu; 2. Ve stejný den se vlajka stala jedním ze symbolů odporu proti vojenské invazi na Václavském náměstí; 3. V době ilegalní skautské činnosti po nástupu normalizace skládali Kimovi skauti na letních táborech tajný slib právě na památnou vlajku; 4. Petr Maišaidr v době, kdy po třetí obnově Junáka vedl skautské středisko Atahokan/Bratří Mašínů; 5. – 6. Vzpomínkový happening po půl století: skauti dohledávají v centru Prahy místo snímku z roku 1968 a stylově pózuji s historickou vlajkou.
Foto: Josef Koudelka, ČTK a Slavomil Janov, medailon v záhlaví: Pražská mincovna/Lenka Nebeská a Tomáš Lamač
Diskuse o budoucnosti dospělých v Junáku bude hlavním bodem programu podzimní Kmenové porady (5. – 7. listopadu) v Kolíně. Pracovní setkání Náčelnictva KD, legátů z regionů a oldskautů ze samotných klubů je v období mezi kmenovými sněmy nejvýznamnějším fórem výměny názorů a komunikace napříč strukturou KD. Jistě ne náhodou se porada nazývá „malým sněmem“.
